neděle 2. září 2012

Ahoj, jak se máš?

Kde děláš? Jsi ženatý, nebo ještě svobodný? A co děti, máš? ... soubor otázek které na vás skoro zaručeně vždy padnou, když potkáte bývalého spolužáka, učitele, či někoho známého z dětství, ze školy, či z jakékoliv jiné etapy života, která se stala již dávno minulostí. Člověk si připadá jako u výslechu. A navíc, odpovídat na ně je pro dotyčnou osobu vždy trapné. 

Dotazovaný se totiž cítí, jakokdyby byl srovnáván s jistým životním standartem, jakýmsi etalonem. A když mu neodpovídá, je u něj cosik špatně. Když se mu podle těch měřítek nedaří, je pro něj samozřejmě nepříjemné o svém životě hovořit. A naopak, když se mu zase daří více, je mu hloupé o tom mluvit, popř. nechce shodit tazatele a tak je mu opět nepříjemné o tom hovořit. Dotazovaný tak musí být vždy nutně frustrovaný. Stejně jako známý, kterého potkal, který vlastně sám neví na co se ptát, o čem se bavit. 

Jiné je to samozřejmě v případech, kdy potkáte osobu, se kterou jste měli dost společného a shledání po letech vypadá jakokdyby jste se viděli naposled včera a pokračujete vřele v započaté debatě. Takových setkání je ale drtivé minimum. Většinou to právě probíhá tak, jak jsem to popsal výše. Je to představení hloupých otázek a trapných vyhýbání se odpovědí.

Kladu si ale otázku: "Cožpak to nejde prožívat jinak?"

Jak překonat tu mezeru, která se mezi bývalými spolužáky za ta léta vytvořila? Jak se vyhnout všedním otázkám, kdo co dělá a jakým autem že jezdí, a přejít k tématům, která jsou pro všechny aktuální a zajímavá? 
Chce to klást jiné otázky. 
Chce to uvědomit si, že toho dotyčného vlastně vidíte rádi a chcete si s ním hezky povykládat. A ne, že ah jo, bývalý spolužák, stejně si nebudem mít co říct, to by mě zajímalo o čem se budem bavit. Chce to asi především změnit tento přístup. Protože s jakým přístupem se s dotyčným shledáme, takový průběh bude to setkání mít. 
Chce to mít opravdický zájem o lidi, o to jakými jsou, jak se změnili, musí vás skutečně zajímat jaké vedou životy, ve smyslu, jaká je jejich životní cesta, co prožili, co mají v plánu, co máte společného, v čem se liší, apod. 
A pak chce to zahodit masky, a odstup, které si v naších životech budujeme a snažit se vidět toho druhého jako obraz sám sebe. Vždyť máte tolik společného! Buďte upřimní, chápaví, projevujte dostatečný zájem a uznání a uvidíte, že takový třídní sraz po x letech může být opravdu výborným večerem, ze kterého se vám nebude chtít domů..

Pokud máte ještě další rady jak zvládnout setkání s bývalými spolužáky, budu za ně rád v komentářích.

1 komentář:

  1. Jo jo, vést rozhovor méně "systémovým" stylem je vždycky takové osvobozující, když člověk neřeší ony všední starosti typu práce/škola/rodina/peníze. Ale zase na druhou stranu je lepší začít nějak než vůbec. :)

    OdpovědětVymazat