Sledoval jsem utkání mezi Ajaxem a Madridem. Real už nově v zelených trikotech a na levém křídle jako obvykle Christiano Ronaldo. Neběhal, jen tam postával, a mně se chtělo ho odsoudit za tu lenost. Jsi přece nejlepší, tak ukaž tomu týmu, že si tě zaslouží. Ozval se ve mně ještě dětinský náhled na svět. A dost. Jsi si moc dobře vědom toho, že ví moc dobře, co dělá.
Jen si vzpomeň na jeho minulé zápasy. A vybavila se mi gólová šance. Ronaldo střílel na bránu, ale nedal. Brankář vymezil míč z brankoviště. Ronaldo zvedl hlavu vzhůru a rukama spílal tomu tam nahoře, gestem, které jakoby říkalo: "No, co to je?¨To měl být přece ten gól, ne? Jaktože to nevyšlo, když jsme se na tom dohodli?..." Hra pokračovala a uběhlo asi patnáct minut a Ronaldo dostal ještě lepší přihrávku, šel sám na brankáře a jednoduchou ranou proměnil. Bylo by škoda, kdyby se měl předtím snažit a urputně bojovat, když "Vesmír" věděl, že za chvíli příjde lepší situace, ve které to bude mít hráč ještě jednodušší.
Ne každému je Vesmír takto nakloněn. A přesně tím se odlišují ti nejlepší od toho průměru. Řekl bych, že ten průměr si tu spolupráci s Vesmírem občas umí dopřát. Ale jsou to jen záblesky. Kdežto ta špička, pro ní je to již přirozené. Jsou v trvalém spojení s Vesmírnou pomocí a neřeší už jestli to podle nich dopadne, a dají vůbec gól. Ale to, kdy ten gól padne a jaká to bude situace. A v tom je sakra velký rozdíl.
A kdykoliv se dívám na hru Christiana Ronalda, je to přesně ten obrázek. Nežene se do každé situace. Ví, že ten správný okamžik příjde a on ho vždy pozná. Pak se rozběhne a skoro vždy je z toho gól. Že to nevyšlo teď ani pět minut předtím? Nevadí. On je zcela klidný, protože ví, ten gól dá a všechny ty předešlé nezdary byly jen pro zajímavější hru. Aby to nebyla taková nuda. Svou myslí ovlivňuje utkání a já tomu zkrátka říkám, že čaruje.
Pojďme se podívat zpátky na ten náš zápas. Blíží se konec prvního poločasu a stav stále 0:0. Když se rozbíhá další útok Realu. Po levé straně s míčem, už nevím kdo, a Ronaldo tentokrát uprostřed, čekající na přihrávku. Mává rukama, ví, že je to ten okamžik. "Přihrej mi a já ho tam teď dám!" Jenže spoluhráč nepřihrává. Střílí sám na brankáře z úhlu, ve snaze prostřelit. Trefuje ale jen brankáře. Od něj se míč odráží do volného prostoru před bránou, kde "náhodou" stojí osamocený Ronaldo. Míč dostává přímo na nohy a nevím, jestli existuje snad ještě něco víc snazšího, než zakončit do otevřeného prostoru brány, přes již položenou obranu soupeře. Gól ! Christiano se raduje a já žasnu, jak excelentně to Ronaldo umí.
Toužím po tom umět hrát život stejně jako Ronaldo fotbal.
Žádné komentáře:
Okomentovat