Jak jsem složil rubikovu kostku

Když jsem ji vzal do rukou poprvé, byl jsem ještě dítě. Tenkrát jsem docílil akorát toho, že jsem začal nenávidět všechny ty, kteří machrovali, že jí umí složit. Prý je to jednoduché. Stačí pár algoritmů, algo - čeho? Neštvěte mě, je to hrozný nervy-požírající ďáblův vynález. Jo, dokázal jsem složit jednu stranu, jenže když jsem začal skládat opačnou, vždycky jsem si tím rozbil tu hotovou. Je to k zlosti, vyhoďte někdo ten krám!

   Ve včerejším filmu jsem onu kostku opět zahlédl a pokusil se k tomu problému přistupovat jako dospělý muž. Tak co Kájo, troufáš si? Jsi už dospělý, máš mnohem víc zkušeností, znáš zákony universa, takže když si budeš přát ji složit, určitě najdeš ten algo-cosik, kterým se to poskládá.

Dobře, učinil jsem rozhodnutí, že ji dnes prostě poskládám. Uvařil jsem si zelený čaj, kdesi zespod skříně vytáhl kostku, posadil se s ní na pohovku a pustil se do toho.

 

 

Když Karel Goliáše vyzve

   Je mi jasné, že nejtěžší bude zbavit se všech těch předsudků a nenávisti vůči ní. Všechny ty, které jsem nenáviděl, jak se ve všem šťourají a pak machrujou, že jsou něco víc, všechny ty jsem musel začít obdivovat. Koneckonců jsem se chtěl stát jedním z nich. Musel jsem se zbavit přesvědčení, že tohle dokážou jen ti druzí a já na to rozhodně nemám. Že někdo, jako já, tohle nikdy nesloží. Zapřemýšlel jsem, kde se v nás bere ten pocit, že ostatní jsou lepší, že jim to víc myslí, že mají větší vůli a trpělivost? Ah jo. To nebude jen tak zamilovat si tuhle věcičku. A pomalu jsem začal otáčet stranami, abych složil aspoň jednu barvu.

Po půl hodině jsem dokázal složit komplet bílou i s jedním zeleno-hnědým rohem. Čaj příjemně zahříval na duši, zato v mozkovně to pěkně vřelo. No to je konec. Dál to nejde! Jak nejde? No prostě nejde! Když chci dostat další kostičku na své místo celé si to rozbijím! Áááááá. Takhle to nejde. Chce to jiný postup. A začal jsem přemýšlet. Buď to nemůžu skládat postupně po stranách a musím spíš docílit jakési mně neznáme pozice jednotlivých kostek tak, že nakonec bude stačit několik přesně daných pohybů, kterými to všechno zapadne do sebe, anebo to skutečně jde sládat postupně a třeba vážně existuje metoda, kterou dostanu každou kostičku zvlášť na určenou pozici, aniž bych si všechno kolem rozboural. První případ by ale vyžadoval roky studia, 4 jádrový procesor a propočítávací software. Což ve mně vyvolalo zděšení a mráz přejíždějící po mých zádech. Tolik času tomu opravdu nechci věnovat. Ten druhý případ by - oh ano, opět vyžadoval přemýšlení (jak tohle bolí!) a důkladné analyzování, možná zapisování, prostě zkoumání, titěrná práce hodna vědeckého přístupu. Oj, jak tohle jenom nesnáším. Musí tu přece existovat něco snazšího!

Když lenost plody přináší

   Tak moment, dnes už je přece jiná doba. Žijeme v 21. století a svět je už příliš rychlý na to, abych týden bádal nad algoritmy, o kterých si ani nejsem jistý, zda jsou vůbec možné. Hýbat jednou kostkou, aniž bych rozbil ostatní? Hloupost!

A pak - co můžu čerpat ze svých životních zkušeností, námaha a těžká práce mi nikdy nepřinesly tolik, jako lehkost a co nejjednodušší řešení. A jelikož je lenost mým druhým jménem, geniální myšlenka hodna opravdového mistra, přišla doslova vzápětí: "Google", zaznělo mi v uších. A já nadšeně pelášil k počítači s jasnou vidinou věty, kterou budu psát: "Jak složit rubikovu kostku", enter.

Teda řeknu vám, mám z toho dobrý pocit, opravdu. Necítím se, že bych podváděl, tak bych to možná vnímal dříve. Ale dnes jsem na sebe pyšný, protože:

1. nebyl jsem na sebe tvrdý, tedy hledal jsem co nejjednodušší řešení.
2. jdu s dobou. Dnešní svět si žádá sdílení a používání moderních prostředků (internet)
3. šel jsem cestou, která vyhovuje mé osobě, tedy šel jsem cestou radosti a lehkosti
4. neodmítám pomoc druhých. Když vím, že mi něco pomůže, využiju to.
5. upřednostnil jsem dosažení cíle, i za cenu jakkoliv použitých prostředků, před nezdarem.

 A že z toho nemůžu mít takovou radost, jako kdybych na to přišel sám? Ale kdeže. Měli jste mě vidět, jak jsem skákal nadšením, když jsem poskládal první dvě řady. A každou další jednotlivou kostičku. Ono to opravdu jde! Skutečně existují algoritmy, kterými dostanete každou kostičku zvlášť, na místo kam chcete, a přitom si zbytek nerozbouráte! Jak ohromně to na mě zapůsobilo, když jsem na vlastní oči viděl, že je to skutečně možné!!! Ještě před hodinou se to zdálo být nedosažitelné. Úžasný pocit.

Že je radost mnohem větší, když byla cesta obtížná a vy jste to zvládli sami? Je to jen koncept. Kterému jsem se rozhodl přestat věřit. Já chci oslavovat vítězství, která byla dosažena co nejjednodušeji! A čím snazší to dotyčný má, tím pro mě hodnota vítězství v mých očích stoupá. Protože vyhrát a mít tu cestu na stupínky snadnou, je taky umění. Nechci říkat větší, to je volba každého z nás. Ale mně osobně připadá hloupé se u toho nadřít.

Svého záměru jsem dosáhl. Dnes jsem poprvé složil, a už navždy budu umět skládat rubikovu kostku. Cosi nepřekonatelného jsem zdolal (jóóóó!!) a Vesmír mi k tomu poskytl úžasně jednoduché prostředky. Jsem šťasten a cítím, že Vesmír také. Vždyť byl stvořen ze samé radosti a touhy usnadnit nám tu naši cestu co nejvíc.