sobota 17. listopadu 2012

Doba, kdy vymřely hranice

Dneska se podíváme na úžasnou věc, která, řekl bych, se vyskytuje nejhojněji v těchto posledních letech. Čím dál častěji jsem totiž poslední dobou konfrontován s informacemi, které nelítostně decimují moji vlastní představu o limitech.
Myslím, že každý člověk má v sobě jaksi nastaven filtr "reálného". Ať už si toho vědom je, nebo ať tak vnímá svět jen nevědomky. Tedy toho, co je pro něj ještě zvládnutelné a co už nikoliv. Ale také toho, co je pro něj normální, přirozené a samozřejmostí, zatímco pro druhé to tak být vůbec nemusí.

Pojďmě se podívat na příklady:

Už pravidelně se u nás koná extrémní vysokohorská zátěžová soutěž Beskydská Sedmička. Náročný   95km dlouhý přechod sedmi beskydských vrcholů s celkovým převýšením 5302 m! Z 3000 účastníků jich pravidelně skoro třetina vůbec nedorazí do cíle, vyčerpáním, hladem, nemocí. Tam si šáhne na dno opravdu každý. Ale je to skutečně tak?
Zatímco pro většinu je cílem vůbec závod  aspoň dokončit, tak jiní si stanovují časové limity a snaží se trať zvládnout mezi první polovinou. A to vystřízlivění? Když si po skončení závodu přečtete v novinách výsledky a zjistíte, že jako první dorazila do cíle dvojice mužů, kteří zvládli Sedmičku za neuvěřitelných 13 hodin nepřetržitého běhu! Oni to celou dobu běželi!

Tak kde je ten limit?

Když už jsme u toho běhání. Takovým vrcholem je pro většinu smrtelníku asi maraton. Krásných 42 km svižného běhu. Vztáhnu-li si to na sebe, je to pro mě meta, cíl, který bych také jednou rád zvládnul. Domnívaje se, že je pro to zapotřebí trénink a postupné navyšování kilometrů, až se přiblížím oné vysněné. Jak se ale máte tvářit, když si přečtete rozhovor se ženou, která svůj první maraton běžela bez jakéhokoliv tréninku. Přátelé ji pozvali a ona jen řekla prosté - ano. Ta žena dnes běhá ultramaratony. Když si to slovo vyhledáte ve wikipedii, dozvíte se, že jsou to závody delší než klasický maraton. Buď délkově (dvojmaratony, vícemaratony), nebo  časově (6 hodin, 12 hodin, 48 hodin!), ale i na 1000 km a další (!)

Tak co na tohle říká, to moje pojetí hranic???

Že je pro někoho přirozené, že člověk musí jíst, jinak zemře? Zajímalo by mě jakou diskusi by dotyčný asi vedl s člověkem, který žije a přibírá, aniž by roky pozřel jediné sousto. To není výmysl, takoví lidé skutečně existují. Stejně jako ultramaratonci.

Že potřebujete ke svému životu spánek? A kolik? 8 hodin? To je moc. Šest, pro dospělého, až až? A co takhle 4? To už je příliš? Ale jsou lidé, kteří toho víc nenaspí, buď si to nemůžou dovolit z extrémního prac. vytížení (rozuměj, prostě spát nechtějí), anebo jim spánek příjde jen jako ztráta času (Agáta Hanychová spí max 3 hodiny denně). Existuje prý metoda, kdy svému tělu večer řeknete, ať spí jen tak dlouho, kolik opravdu potřebuje. Pak, ať se hned vzbudí. Ti lidé se probouzejí po hodině a půl, max. dvou !

Tak, kde je teď moje představa klasického rozdělení dne a noci a vůbec systém trávení času? Já vám povím kde je. Je na cucky.

Mraky a mraky dalších případů. Kdy je moje představa zaběhlého, reálného naprosto rozcupována. A já stojím s otevřenou pusou nevěda si rady jak reagovat, když to, pro co já se nadřel a čím se složitě propracovával, je nelítostně zastuzeno výkonem druhých. To, na co jiní trénovali celý život, ostatní dělají lépe a bez tréninku. To, co jsme si vždycky mysleli, že je zapotřebí a nutné, ostatní zcela ignorují a jdou ještě dále! Jak říkává s oblibou Jarda Dušek: Ať ten, co říká, že něco nejde, nezdržuje toho, který to dělá. 

Žijeme v době, kdy se lidé rozhodli bourat všechny možné hranice. Roste moc lidí. Jejich síla a možnosti. Lidé začínají využívat potenciál své mysli a přetvářejí si ten původní, normální, zaběhnutý, přirozený svět v něco svého, originálního. V něco neomezeného. Šest miliard lidí, šest miliard možností jak prožít svůj život. A ještě víc. Žijeme v době, o které naši potomci budou mluvit jako o časech, kdy vymřely hranice...

A rada pro nás? Možná by bylo dobré čas od času zvednout hlavu a rozhlédnout se po okolí, zda to, co děláme, nedělá někdo vedle efektivněji, s nulovou námahou. Abychom si připomněli, že to naše předstírání bezmoci, a že je to těžké, nebo že něco nemůžeme, je, jak to jen říct, no. Tak trochu - vlastně úplně, minoucí se významu. Jako mluvit do větru. Prostě nanic :D

Žádné komentáře:

Okomentovat