Je to tak snadné, když se opravdu chce,..

Všichni známe přísloví: "Když se chce, všechno jde". Jak silně je v tom ale zakořeněn náš život, si uvědomujeme už méně. Jeden z mých kolegů k tomu ještě dodával: Ale když se nechce, tak přes to nejede vlak!

Je to ta nejvíc, nejsilnější a nejmocnější síla na světě. Ta dokáže hýbat horami, měnit dějiny lidstva, písek přetvořit ve zlato. Jen díky opravdovému chtění, jsme už tolikrát přeměnili "nemožné" v možné a nakonec v reálné. Dokázali jsme se naučit létat, vládneme vzduchu, moři, i pevnině. Dostali jsme se i na Měsíc. Vše se dříve zdálo tak vzdálené a tak neskutečné. Kdo ale opravdu chce, vždycky najde způsob, jak to uskutečnit.

Ne, sice jsem ještě nepřetavil písek ve zlato, ale podělím se s vámi o příběh, ve kterém je ukryta moje vlastní zkušenost s "nemožným" a "nezvládnutelným". A nevyžadovalo to žádnou námahu. Ne, protože to bylo v soulasu s mým chtěním. Jednoduše jsem to chtěl.

Je to již nějaký měsíc zpátky, hrál jsem si na počítači jednu hru. Je to spíše editor, ve kterém si tvoříte svůj vlastní svět železnic. Do krajinky si vkládáte jednotlivé modely a tvoříte si své vlastní virtuální modelové kolejiště. Rozhodl jsem si vytvořit do ní své vlastní modely. Modely českých vlaků a z české krajiny. Jenže, nevěděl jsem o tom zhola nic. Nikdy jsem žádný model nevytvořil, netušil jsem, co všechno to obnáší. Ale protože jsem to skutečně chtěl, tak jsem na internetu hledal informace, jak to uskutečnit. A našel. Objevil jsem fórum, kde bylo pár vodítek. Ale stále zůstávalo tolik neznámých - v jakém programu modelovat, aby to hra akceptovala, jak hra pozná, že ta textura patří právě sem a ne jinam, co jsou všechna ta čísla v config souboru, kde je vezmu, apod.? 

Většina těch neznámých ležely předemnou jako nepřekonatelné překážky. Ale postupně, jak se tím člověk zabývá, na něco příjde sám, metodou: pokus - omyl, na něco najde odpovědi od jiných lidí na netu. Přesto je ale stále cítit hmatatelný pokrok. Věci se hýbou a člověk je krok za krokem dále. Až se najednou dostává do situací, kdy si sám pro sebe řekne: No vida! Tohle se ještě minulý týden zdálo být nezdolatelné, že to chvílemi vypadalo, že kvůli tomuhle to nikdy nedodělám a dnes, už je to hotové. Už je to minulostí! Ještě včera jsem si s tím vůbec nevěděl rady, ale dneska už to ovládám a umím to používat tak, jak potřebuji. Ve své podstatě něco jako malý zázrak.

Dobře, možná si říkáte, běžná věc. Jenže to právě nebyla. A hned vysvětlím proč. Nevyžadovalo to žádné úsilí. Nemusel jsem se nijak přemáhat, abych se na to soustředil, a abych dosáhl svého cíle. Nepotřeboval jsem k tomu číst žádné motivační knížky, chodit na semináře o tom, jak být úspěšný v modelování a animacích, nemusel jsem se hlídat, abych o tom nesmýšlel negativně. Žádné z mých přesvědčení nabytých v dětství a výchovou od rodičů, kterou tak často krizitujeme, mi v tom nebránilo. Během té tvorby, nebyl špatně nastavený systém, nehledal jsem nikde viníka, kdo by mohl za to, že mi to ještě chvíli nejde. Ne, neměl jsem to ani na nástěnce svých cílů a vizí. A přesto jsem to nakonec všechno zvládl. Chvílemi jsem zažíval až euforie radosti z toho, že se mi konečně povedlo to, anebo tamto. Řekl bych až pocity tajemna a jakési čarovnosti, když jsem lámal jednu nemožnou a neproveditelnou věc, za druhou. Doslova mráz mi běhal po zádech, když jsem si pomyslel na to, že mi to funguje a já dělám něco, co se dlouho zdálo být "nemožným" (A nemluvím jen o tom, že jsem neuměl modelovat a teď už ano. Ale ta hra měla několik svých specifických úskalí, kvůli kterým to opravdu vypadalo, že tam některé funkce nebudou fungovat, či jsem měl tak málo informací, že se zdálo, že už na to nikdy nepříjdu, a přesto se všechno nakonec zadařilo!)

Dnes, když si ještě občas něco vymodeluju a vyexportuju do té hry, pousměji se nad tím, jak snadné to je a jak jsem tenkrát pochyboval, zda to dokážu. A zároveň si ihned kladu otázku, proč takových pokroků nemůžu dosahovat i v jiných oblastech svého života?  Třeba zrovna  v sekci vydělávání peněz? Jak snadné by to bylo, kdybych to chtěl stejně, jako třeba to modelování. Během krátké chvíle bych si to všechno osvojil, naučil se v tom pracovat a bavil se u toho stejně jako u té hry. 

Jenže právě tady je ten kámen úrazu. - Nechci. Vydělávání peněz mě nebaví, nechci to umět a nepřináší mi to žádné dobré pocity ani zábavu.

A jak to ten můj kolega říkával? - "Když se nechce, tak přes to nejede vlak". Ano, on skutečně nejede. Nejde to, Drhne to. Vázne to. Člověk se o to "skoro doopravdy" snaží. Protože musí. Protože bez peněz se žít nedá. Systém vás znásilňuje, protože vás nutí tohle prostě chtít. Kolik motivačních knížek už člověk přečetl, kolik seminářů absolvoval. Hlídá se v myšlení, opakuje si afirmace, pracuje na tom, ale jediné čeho dosáhne je velké NIC. Nejede to. Skutečně ne. Žádný posun ani po roce, ani po dvou. To modelování jsem zvládl za míň jak jeden měsíc ! 

A zde je ten průser. Člověk se u toho nadře a dál žije bez viditelnější změny. Protože to dělá, protože musí. A ne proto, že by chtěl, sám od sebe. 

Jak snadné to je, když člověk chce. A jak nemožné to je, když se mu nechce?!

Kolik času a energie člověk nazdařbůh vyhodí jen proto, aby pohnul s něčím, s čím vlastně doopravdy vůbec hýbat nechce. Kdyby všechnu tu energii věnoval jen tomu, na čem mu opravdu záleží, kolik příjemného by už v jeho životě bylo. A jak snadné by bylo jeho žití.

Vydělávat lehce velké peníze, se dnes mnohým může zdát nereálné. Tak, jako mně tenkrát zpracování textur a export addonů do her. Jenže, kdyby to člověk opravdu chtěl, stejně spontánně a opravdově, jako já to modelování, osvojil by si to velice brzy. Nebyla by to pro něj ani námaha, ani by se nemusel přemáhat, šlo by mu to svým způsobem samo. Vesmír by mu pomáhal v takové intenzitě, až by nad tím žasnul, jak rychle dělá pokroky. Místo toho, mu ale vesmír spíše staví překážky. Protože je tam chce mít. Protože to vlastně nechce.

"Nic není těžké, umíme-li chtít! Nejen tak trochu, ale důkladně, vytrvale, neústupně chtít. Všechno, co kolem nás ztroskotává, umírá na největší nemoc naší doby - nedostatek nejtěžšího umění, umění chtít. Pamatujme si, co chceme, to můžeme."  [Tomáš Baťa]

 Ano, je to tak. Umění chtít. Pokud je vše řízeno tou jedinou silou, pak je zapotřebí naučit se tu sílu nasměrovávat tam, kam člověk potřebuje.

Možná si říkáte. No tak dobře, vlastně na tom nic těžkého není. Až se mi bude chtít, tak vydělám milión za měsíc a budu za vodou. Tak trochu máte pravdu, fakt je to potom tak jednoduché. A ani k tomu nebudete potřebovat ten měsíc. Vyděláte ho za týden. A kdo bude opravdu potřebovat, tak za dva dny. 

Jenže tady se nesmí přehlížet ten faktor - až se mi bude chtít. Protože je docela možné, že se vám nebude chtít celý život. A to je na tom to těžký. Naučit se chtít něco, co jste doposud nechtěli. Chtít něco i přesto, že to nechcete. Kdo si tohle umění osvojí, je pánem svého života. 

PS: Budu rád za každý komentář a názor, především v tom smyslu, zda si myslíte, že je zapotřebí se naučit chtít i to co nechceme, anebo zda žít bez tohoto znásilňování v proudu toho, co už prostě chcete. Děkuji