Vím, že jsem tu delší dobu s ničím nepřispěl, neměl jsem ani podněty ani chuti psát, zkrátka přišly jiné činnosti. Dnes to bude opět kratší příspěvek, ale o to bohatší svým sdělením. Znovu se mi totiž projevila nesmírná hojnost Vesmíru.
Letošní zima, jak všichni dobře víme, byla extrémně suchá. Sněhu nebylo, ani žádné větší vlhkosti v ovzduší. Tomu předcházel stejně suchý podzim, i přesto, že takový podzim máme asi všichni radši, protože je krásně a teplo. No a když půjdeme ještě dál, vzpomeneme si, že i přes léto nebylo příliš mnoho srážek, a tak celý loňský rok se řadil spíše k těm výrazně podprůměrným, co se týká ročního úhrnu srážek.
Člověk si to všechno uvědomuje a když i z médií často slyší o hrozícím suchu a slabé úrodě, začne mít obavy, zda se skutečně něco v celoplanetárním klimatu neděje, a zda skutečně nehrozí životu nebezpečná sucha. Dříve jsem to nikdy neřešil. Věděl jsem, že příroda funguje správně, a že se vždy postará, aby bylo všeho tak akorát. Jenže loňské sucho bylo skutečně výrazné a vše zatím nasvědčovalo, že nejinak tomu bude i letos.
Přesto jsem šel do sebe a uvědomil si, že to loňské "hezké " počasí, jsem si vlastně přál. Ano, toužil jsem po krásném a suchém podzimu, po horkých a slunečných dnech v létě, a také po co možná nejteplejší zimě.
Tady ale už hrozilo, že budou-li sucha nadále pokračovat, vegetaci se nedostane potřebné vláhy. A tak jsem změnil svůj záměr.
Milý Vesmíre, letos si přeji dost vláhy, přeji si opět zažívat pocity jaké to je, když venku pořádně leje, když proudy kapek hustě naráží do oken, když se cestou valí napršená voda, když je ve vzduchu cítit vlko, a když je po dešti zeleň hustě rozrostlá. Zároveň jsem si ale dal moc dobře pozor na to, abych to nepřehnal. Takže dodávám: Prší sice hustě a vydatně, ale zem to stíhá všechno absorbovat. V korytech řek je vody tak akorát a celkově je bezpečno a přitom dobře všechno zalito.
Popravdě, měl jsem strach, abych se dočkal aspoň jednoho deště. Venku sucho, po mracích ani památky. Je tam vůbec ještě nějaká ta voda co by mohla spadnout? Zkrátka a dobře vycházel jsem z mentality nedostatku, přesně z té, ve které je většina lidstva zběhlá uvažovat.
Vesmír mě naštěstí zase napravil. Pár dní po mé "objednávce" se venku zatáhlo a přišel přesně takový déšť, jak jsem si ho vysnil. Souvislé proudy lijící se vody dosyta zavlažují půdu a vegetace se bujně zahustila ve zdravé zelení. To byl den první. Den druhý přišlo to samé. Den třetí opět. Když kráčíte venku po trávě, cítíte jak vám voda čvachtá pod nohama. Tak dobře je vše zalito. Srážky jsou doprovázeny i bouřkami a venku je tolik vlhkosti, že bych tomu ještě před týdnem nevěřil. Tak přecejen je tam venku ještě dost vody. A nejen dost, ale opravdu neomezeně !
Prší už více jak týden, každý den bohatá zálivka z mraků přinášejících nevím odkud dostatek vláhy. Jak jsem jen mohl pochybovat ?! Vody je DOST.
Stejně jako všeho jiného. Jen si o to musíme buď zažádat, anebo si to připustit. Věřte tomu nebo ne, vaše představa o málu je mylná.
Pokaždé když tam venku za okny zase leje, cítím jakoby mě vesmír chtěl škádlit a povídal: "Jen se koukni kolik je tam ještě hojnosti" A já mu v duchu odpovídám: "Já vím, já vím, omlouvám se za předchozí pochyby."
Žádné komentáře:
Okomentovat