pátek 5. září 2014

Bez komentáře, prosím

Nejbolestivější a často nejškodlivější energie jsou ty nejjemnější, tedy ty, co se tváří skrytě a nemají za cíl vám uškodit, přesto vám působí na životě ty největší škody. Jsou to všechny ty drobné nyance v každodenním běhu, na které jsme si už dávno zvykli, jako na něco zcela běžného. Ale to právě ony mají na svědomí skutečnost, díky níž se držíme neustále v pasti a bráníme si navzájem v sebeprojevování. O čem že to vlastně hovořím?


Mám na mysli všechny ty nemístné poznámky, komentáře a prupovídky. Většinou nejde o nic velkého, jsou to malinkaté poznámky na vaší adresu, které však mívají tam hluboko uvnitř vašeho emocionálního těla zdrcující účinky.

Mám na mysli všechny ty drobotiny, které vycházejí z úst vašich nejbližších. Například jdete umývat okna, a váš partner pronese něco ve stylu "Jé to nedělej, vždyť jsi je myla nedávno". Partner se sice cítí, že svou milou chrání a pomáhá jí vyhnout se námaze, (nevím z jakého vlastního popudu se cítí být povinován vůbec projevovat snahu a péči ?) ale v dotyčné to zanechá nemilou ránu. Ona to šla dělat, protože to chtěla jít dělat!! Né, protože by musela, nebo jí to někdo nařídil. Tím, že se jí od protějšku nedostane podpory, ale spíše zavržení jejího vlastního nápadu, tak se jí opět odebere ten kousek síly, který v sobě našla, aby s tím vůbec začala. Neuvědomujeme si jak těžké je pro lidi něco začínat a hlavně  jak moc je to pro ně důležité s ohledem na jejich sebehodnotu. A nás ostatní nenapadne nic neurvalejšího, než se do natolik citlivého procesu vmísit se slovy, která dotyčného shodí, a jediné co mu projeví jsou pochyby a strach. (Namísto důvěry a pochopení).
Strach... ve strachu jsme byli povětšinou vychováni a stejným způsobem přistupujeme i k ostatním a ke všemu co dělají. Nevěříme jim a neustále se o něco bojíme. Bohužel vždy jsou to nějaké věci, nebo výsledky, nikdy se ale nebojíme o onu dotyčnou osobu.

Druhý příklad: Manžel naloupe brambory ale ostatním se zdá, že jich naloupal příliš mnoho. Opět to nenechají být. To nutkání vždy všechno uvést na pravou míru, vždy všechno porovnat se svou vlastní aktuální potřebou správnosti, je příliš silné, příliš automatické a zatraceně, jako všechno v životě, nevědomé. A tak vyloudíte malinkatou poznámečku: "jéé, to budeme mít brambory ještě i zítra k obědu." A to stačí. Tak málo stačí, aby se dotyčný ocitl téměř v samotném pekle. Bolí to. Skutečně to bolí. Všichni to vnímáme a cítíme to na našem emocionálním poli. Bolí a mrzí ho to. Že jste si nevšimli jak hezky je naloupal, i přesto, že tam bylo spousta oček, ani to, že tím strávil půl hodiny času. Očekával, že ho pochválíte. Ale vy jste místo toho udeřili. zaútočili jste a do obličeje mu plivli jed.

Řeknu vám, není horší pocit, než když druzí neocení vaši práci. Když nedostanete uznání a namísto toho vám spíše naznačí, že jste zklamali. Že váš výkon, vaše práce, vaše námaha, nebyla dostatečná, že toho nebylo dost a nebylo to správně. Zkrátka, že jste to udělali špatně. To skutečně zabolí. A přitom nikdo nechce, aby ho druzí vychvalovali, a neustále jenom pěli chválou. Ale taková upřimná sounáležitost, vcítění se a podpora. To je daleko víc, než si dovedete představit. Že dotyčný ví co má dělat, ví jak to má dělat a je si vědom všeho, co to obnáší. Vyjádřit druhému důvěru, to je ta největší cena, jakou mu můžete dát.

No jo, ale co děláme po většinu dní ? ..., Teď to nedělej...,  Jak to natíráš? To musíš takhle..., je to přesolený...., moje matka to vařívala takhle..., no ty dneska ale vypadáš...., co sis to na sebe vzal?...., už zas piješ ten rum?..., už zase sedíš u toho počítače?..., peněženku máš? ...., vzal sis všechno?...., jéé tys to rozbil...., jenom jeden hřib? proč jsi tam vůbec chodil? ...., atd...

Jsou to všechny ty drobné, nemístné poznámky, kterými musíme dát druhému na vědomí, že všechno víme líp, a že myslíme na všechno. Zatímco ten dotyčný to asi zřejmě nemůže vědět a proto ho musíme poučit. A tak den za dnem na sebe pliveme ten jed a neuvědomujeme si, jak zásadně to ovlivňuje naše životy.

Díky takové poznámce: "Proč jsi to vyfotila nakřivo? tak se přece nefotí..." pronesené 10tileté dceři svým otcem, se stane, že ona dívka už nikdy v životě nebude fotit tak ráda, jako když vyfotila onu fotku "nakřivo". Možná, že ji to tím zprotivil natolik, že už nikdy raději fotoaparát do rukou nevezme. A přitom mohla mít neobyčejný talent. Fotky nakřivo patřií k těm vysoce uměleckým. Jenže po této větě nabyde dojmu, že fotit neumí a že to udělala špatně.

Díky takové poznámce: "jéé ty jsi pořád v Praze? A co tam pořád děláš?" Se onen spolužák už nikdy na srazu této třídy neobjeví, protože tam pocítil ten malinkatý nepříjemný útok vůči způsobu jakým žije, a tedy vůči němu, že zase dělá něco špatně a že by to mělo být jinak. Jak jinak? To je jedno, ale pocit, že něco děláte špatně, vás zaručeně od jakékoliv další činnosti stoprocentně odradí.

Díky ustavičným a častým poznámkám typu "Co to zase vymýšlíš?"  Chcete možná druhému naznačit, že jste překvapeni z toho co dělá, a že vás to nejspíš vykolejilo z rovnováhy a klidu, který máte tak rádi. Ale zaručeně tím druhého zaklejete k tomu, že se po zbytek života raději bude vyhýbat cokoliv dělat, s čímkoliv začít a do čehokoliv se pouštět. Nebude chtít, protože ví, že ho bude čekat ta nepříjemná emoce, zase ta špetka toho jedu, který zaručeně musí přijít. Musí, protože tohle lidé zkrátka dělají.

Dobrá, někdo možná namítne, že to je přirozené a že se musí každý naučit nedělat si nic z toho, co povídají ostatní. Nevšímat si názorů a poznámek ostatních. Že dokonce druhá dohoda říká - nic si neberte osobně. Jenže nebrát si nic osobně ve světě, který je na osobní důležitosti založený, je prakticky stejně nerealizovatelné, jako nevšímat si těchto poznámek a tvářit se, že vám to nic nedělá, když to cítíte, jak vás to sráží a jak vám to bere sílu. Tu sílu, které je tak málo.  
Každý z nás ví moc dobře, jak obtížné může někdy být do něčeho se pustit. Najít v sobě tu sílu, odvahu a elán nedělat si nic z poznámek druhých a pustit se do toho. Víme, jak citlivá je to záležitost, ale přesto dál nevědomky šíříme tento jed, a druhé zaklínáme úplně stejně, jako jsme zakletí my sami. Vzájemně se držíme v šachu, aniž bychom si to uvědomovali.

A tak až budete mít příště zase chuť říct něco vtipného, na něco ukázat, něco okomentovat, a k něčemu se vyjádřit, počkejte chvilku.....na vteřinku ponechte svá ústa zavřená a skutečně se zamyslete, zda to, co se chystáte říct bude pro druhého mít opravdový užitek. Anebo zda se to nechystáte říct zase jen proto, abyste tím uspokojili pouze nějakou svou vlastní potřebu.

2 komentáře:

  1. Kájo, napsal jsi to fakt pěkně.
    Nelze než souhlasit. Ano, stokrát nic umoří vola. Dlouhodobým pobytem v "toxickém" prostředí se stáváme toxickými taky.
    Co s tím? Vždy však máme volbu: přijmout / změnit / odejít.
    Radíš zdržet se takových poznámek. No jasně. Vždy musíme začít u sebe. Je to jednodušší, než se nám mysl snaží namluvit. Nejsme naší myslí (Moc přítomného okamžiku). My máme svobodu poslouchat naši mysl (návyky, programy), nebo ji neposlouchat. Oceníme partnera, máme z toho velmi příjemný pocit. Je to přínosné pro oba dva! Máme krásný pocit, že přispíváme k dobru světa, že jsme se nepřidali ke slepému davu, že využíváme svobodu volby danou Bohem k tomu, abychom rozsévali radost a pochopení. Je to krásný pocit osvobození se z kopírování druhých.
    Jak radí i jeden z bodů "Cesty cti": "Co chceš aby druzí činili tobě, čiň nejprve ty sám.
    Víme přece, že: jak nahoře, tam dole, jak uvnitř, tak venku.
    Těším se, že budeš zažívat v životě více pochopení a povzbuzení.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, až teď čtu Tvůj příspěvek a stokrát nic umoří vola je docela vtipné.
      No, je to tak, teprve nedávno jsem si na nástěnku přišpendlil tento text:
      "Ze všech svých nevýhod, udělej výhody! a začni se konečně AKCEPTOVAT"

      To znamená, začít brát sám sebe se vším všudy a své nedostatky (tedy to, co si myslím, že druzí vnímají jako chyby anebo slabosti), změním na výhody (tedy změním přesvědčení o nich, že by byly špatné, na to, že jsou dobré a oceněníhodné!)

      Vymazat